Jak to udělat, abychom žili v pozitivním eustresu a ne v neprospěšném distresu?

Fenomén stresu je tady s námi a vždycky byl. Dokonce pomáhal k přežití, v akutních situacích prostě vystoupal, klesl a člověk zase fungoval dál. Proto byl také kategorizován na dvě části, na pozitivní stimulující eustres, dynamickou sílu pozitivního jemného tlaku na náš výkon, soustředěnost, aktivitu a životní úspěch. A na distres, nadměrnou zátěž, která psychosomaticky člověka zatěžuje, poškozuje organismus zvýšeným hormonem kortizolu a vede k řadě zdravotních onemocnění. Proto je nejvyšší čas vědět, jak z něj udělat dobrého sluhu a ne špatného pána.
No a jak na to?

Nelze chodit v dešti a nenamočit se.

Máme dynamický životní styl, tlak na četnost úkolů, rychlost doby a pak v tom životním rychlíku najednou zaslechnete: „Hlavně nebuď ve stresu“. To se lehce poví, ale hůř udělá. Jestliže chceme celé problematice porozumět, musíme se ohlédnout zpátky do historie. „Stres byl v pravěku přirozeným prostředkem člověka pro přežití, když ho například ohrožovala zvířata nebo na něj zaútočil nepřítel. V ten okamžik dala hlava signál k akci ve třech možnostech: ‚Bojuj, uteč, anebo ustrň a ukryj se‘. Původně se tedy stres pojil s přežitím. Při stresu se nás zmocňují emoce a nadvládu získává emoční část mozku zvaná amygdala. Krev se z hlavy přesune do končetin a do celého těla, a tím pádem dochází i k utlumení logiky. Dnes je to trochu jinak, nebojujeme o holé přežití, ale jsme ve vleku rychlosti doby, tlaku médií, digitálního světa a jsme pod velkým vlivem sociálních sítí. A tak si často větší část stresu vytváříme vlastně sami, především svými postoji, představami a myšlenkami.

Je dokázáno, že jednou za dva roky se počet informací ve světě zdvojnásobí a zdvojnásobí se i tlak na člověka. Hlava jede na plné obrátky a vkrádají se do ní pak otázky typu: „Co si o mě řeknou jiní lidé?“ Nepěstujeme si osobní vědomí hodnoty, naopak se díky nerelevantním příspěvkům na sociálních sítích stigmatizujeme do stínu své osobnosti a často démonizujeme své chyby. Pravdou ale je, že svými chybami a zkušenostmi se přeci člověk nejvíc učí.

Bohužel se ukazuje, že v budoucnu stresu pravděpodobně nebude méně, ale naopak čím dál více a my se musíme naučit zvládat ho a umět s ním pracovat.
Co s tím? Nový životní styl, nový úhel pohledu na život a jeho smysl, no a především nové praktické životní kroky pro zdravé fungování sám se sebou a především v mých vztazích.

„Jak tančit mezi kapkami deště každodenního stresu.

Jedna z praktických technik může být taková, že kdykoliv mám nějakou negativní emoci, strach, hněv, bezmoc, tak se zastavím a řeknu si, která myšlenka ten negativní pocit spustila. Hlavní je si strach uvědomit, uvědomit si, že jde jen o emoci, a nebojovat s ní. Místo toho je na místě začít onu myšlenku studovat. Velice dobrým nástrojem je říct si: „Pozoruji svůj strach.“ S touto emocí se pak již neztotožňujeme, ale pozorujeme ji. Bohužel člověk věří všem svým myšlenkám, některé jsou pravdivé, některé ale ne. Zjistilo se, že až 80% myšlenek je mylných a vytváří nám zbytečné domněnky. Jak to ovšem odlišit? Dobré je si položit tři zásadní otázky:

„1. Je to racionální? 2. Mám na to nějaký důkaz? 3. Slouží mi to v tuhle chvíli?“ Pokud je vaše odpověď ne, znamená to, že myšlenka je nepravdivá. Záleží na tom, jak si jednotlivé situace onálepkujeme, neboli pojmenujeme. To značným způsobem ovlivní, jaké hormony se pak budou v těle generovat. Profesor MUDr. Radkin Honzák vždycky říká. „V pojmenování problému se nachází jeho řešení.“ A to je ta pravá rada. Pojmenujte svůj „problém“ lépe řečeno, situaci, tím nejlepším úhlem pohledu a termínem. Například: “Je to moje nová výzva.“ Mám štěstí na životní trénink. Jsem lepším člověkem, než člověk, který mne uráží. Nyní mám právě novou příležitost pro změnu“... Nikdy to není lehké, ale kdo nám tvrdil, že život bude stále lehký? Život patří do přírodních zákonů této planety a tato planeta funguje na zákonech: silnější přežije. Hledejme tedy osobní sílu, sílu fyzického zdraví, psychickou sílu a sílu mentální. A další sílu, sociální, sílu přátelství a lidské opory.

„Co tedy fakt prakticky funguje.

Všichni máme tři emoční centra v těle. Břicho, hrudník a mozek. První technika je pro centrum břicha. Emoce, které se soustředí v břišní části jsou: hněv, vztek, útok, potřeba boje. Zkuste jít někam stranou, kde jste sami, vezměte do rukou pracovní desky nebo knihu a udeřte s ní o stl. Ozve se rána, jako z děla, jako bychom vystřelili. Tím se dostaví citelná vnitřní úleva v potřebě boje a útoku. Dnes již nemůžete jít zabít medvěda, vyřešit potenciální pocit nebezpečí a ohrožení, které se ve vás skrývá z dávné minulosti, ale potřebujete navodit bezpečně pocit uskutečněného souboje. Můžete si krátce zakřičet, ale lepší a příjemnější je hlasitý zpěv. Vytvoří stejné uvolnění a nepodráždí vaše emoce znovu.

Hrudník je centrum strachu, úzkosti a potřeby ustrnutí. Uvolníte jej tím, když budete chvíli pracovat s dechem. Zhluboka se nadechnout a zhluboka vydechnout, protože při stresu se nám zastaví bránice, což dává signál emoční části mozku (amygdale), že se právě teď něco děje. Po několika hlubokých nádechách se snažte dech zklidnit a harmonizovat, aby se průtok kyslíku do mozku stabilizoval.

Mozek je centrum potřeby úniku a útěku ze stresové situace. Fungují na ně různé pohybové aktivity. Jděte v pracovní pauze na oběd pěšky, projděte se po chodbě a z práce potom zajděte se psem na procházku, kolo, nebo jiný pohybový trénink. Během pohybu se snižuje například ruminace v mozku, což jsou opakující se negativní myšlenky. Jde o to změnit stresové prostředí, ve kterém se nacházím

a vystřídat ho za pohyb i za klidové prostředí v přírodě. To jsou přesně ty banální věci, ale máme spousty dat, že fakt fungují. Problémem dnešní doby, je u mnohých lidí velké odpojení od přírody a neznalost správného pohybu. Když si tyto dvě věci budeme pravidelně správně dopřávat, obrovským způsobem nám pomůžou zpracovávat stres jako tu správnou a potřebnou dynamiku pro náš život a životní cíle.

„Zpátky k přírodě.“

Jak jsme se chovali jako děti, když nám bylo smutno, něco nás bolelo nebo nám někdo ublížil? Naši jsme mámu a její laskavou náruč, pohlazení a pomoc. Dnes už jsme velcí a jsme možná už také rodiči, ale jednu matku máme všichni společnou. Vždy je v naší blízkosti a vždy je připravena nás obejmout a pomoci. Je to příroda, je zde pro všechny bytosti, dává nám nabídku všech možností uzdravení a zdravého života. Nabízí své byliny, své živly a svůj prapůvodní zdravý životní soulad pro lidskou duši i tělo.

Eva Tesařová Dne: 23.8. 2025

levandulové údolí